NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Lázeňský den č. 10

1623871921-nahled-buxus-4160115-1280.jpg

Dny plynou jeden za druhým čím dál rychleji. Je nádherný podvečer. Sedíme s kamarádkou na hlavní třídě, za námi lázeňský dům plný vojáků z povolání.

 

„Mám bublinky“ říká má kamarádka.

„Já taky. V kolik to zítra máš?“ ptám se.

„Já je mám už dneska. Na pokoji.“

Nechápavě se na ní dívám. „Dneska? Já mám perličkovou zítra na balneo provozu. A Ty ještě dneska a na pokoji?“

„Šáňo“ odpoví.

 

Stačil jeden jediný pohled a jako jeden muž se zvedáme a jdeme pro něj. Však my se za chvíli vrátíme. Šampus v batohu, na místo skleniček stylově kelímky s nápisem léčivého pramene. Tiché bouchnutí v batohu nikdo nepostřehl.

 

Ťukáme si kelímky, jak jinak než „na zdraví“.

V nedalekém altánku zní živá hudba, pod nohami chlazené šampíčko, počasí jako vymalované. Nálada se zlepšuje, vidíme po dlouhé době první pěkné chlapy. Nenápadně otáčím hlavu vpravo než zapadnou do vojenského lázeňského domu.

„Ale dobře nás tady léčí“ pochvaluji si. Pravá blokáda krční páteře zdá se vyléčena“.

 

Přemýšlíme, kde odložíme prázdnou láhev.

„Třídíme odpad. A sklo patří do zeleného“  uličnicky pokukujeme po blízkém buksusu.

Slušnost zvítězila a odnášíme prázdnou láhev zpátky v batohu. Ještě s naplněnými kelímky jdeme blíže k altánku a vychutnáváme si obdivné pohledy okolo stojících. Oni v ruce kelímky s pivem a vínem, my s „léčivým“ pramenem. Je to na něm jasně napsané.

 

Přicházíme právě včas. Kapela srdečně blahopřeje přítomnému místnímu fyzioterapeutovi k jeho abrahámovinám a hraje písničku na přání. Koho by udivilo, že stojíme zrovna v jeho těsné blízkostí?  Než se nadějeme jsme vtažené do děje. To víte, oslavenec se vytančit musí. Veselý večer to byl.

 

Následující ráno jdu vstříc dalším procedurám. Čeká mě opravdická bublinková koupel. Z blížícího konce pobytu jsem nějaká nervózní a odkládám si věci na židli na místo toho, abych je pověsila na otáčivé dveře.

„Teda takový zkušený lázeňák a takové začátečnické chyby“ hudruje sestřička.

„Jsem nervózní z odjezdu“ omlouvám se.

„To se nedivím, já ne. Já jsem totiž v lázních celoročně“.

„Budete si přát zarážku na nohy?“ ptá se sestřička.

„Určitě, raději mě zaražte, já když se rozjedu, nevím, kdy skončit“.

„No právě“ směje se sestra. „Aby jste nám nakonec neodplavala až do Hamburku“.  Nechává mě svému osudu ve vaně a zavírá dveře. Příjemná čtvrthodinka je za chvíli u konce a mě čeká zábal a desetiminutový odpočinek.

Jak říká sestřička „ještě pohádku o deseti minutách“ a můžete jít.

 

Já vím, že pravda je jiná. Já jít musím.

Neboť každá legrace jednou končí.

 

Seznam naordinovaných procedur, stejně jako já, zdá se vyčerpán.

 

 

Komentáře