Lázeňský den č. 8

Den jako vymalovaný na výlet.

Jsme vybavené pohodlnými boty, vodou, deštníkem a mikinou pro případ ochlazení v pozdějších hodinách.

Hrad Seeberg čekal.

Od Františkových Lázní co by kamenem dohodil. S lázeňskou parťačkou jsme se domluvily, že to pěšky určitě nebude žádný problém. Cestou jsme se pro jistotu zastavily do informačního centra se ubezpečit, že hrad je otevřený.

„Chcete jít pěšky?“ zeptala se milá paní v informacích.

„Jasně“ usmívaly jsme se.

„Je to kolem sedmi kilometrů tam a sedm zpátky. Jede Vám za půl hodiny autobus“ poradila.

Koukly jsme na sebe.

„Tak dobře. Tam pojedeme autobusem a zpátky se projdeme pěšky“ shodly jsme se.

„K hradu“ hlásili jsme řidiči autobusu.

Vydal nám jízdenku.

„Je to konečná?“

„Není“ odpověděl řidič.

„A jak poznáme, že máme vystupovat? Že jsme na místě?“ nedaly jsme se odbyt.

Řidič se na nás podíval shovívavě jako bychom byly chovanky z ústavu pro duševně choré na vycházce.

„Poznáte to tak, že tam bude hrad.“

Měl pravdu.

Hrad byl krásný, prohlídka zajímavá. Nastal čas vydat se na avizovanou zpáteční cestu. Ještě fotečku.

„Můžete nás prosím vyfotit?“ zatarasila jsem cestu zaměstnanci hradu, který právě odcházel.

„Samozřejmě“ byl pan ochotný.

Snímky zdokumentovány.

„Jedu do Františkových Lázní, nechcete přibrat?“ zeptal se milé.

Jen blázen by odolal.

A tak jsme za dalších 15 minut byli zpět.

Stihli jsme i večeři,

ať kuchaři neláteří.

Z plánované velké procházky

nestačily otlačit nás nové botasky.

Za absenci ve vinotéce tak nehrozí nám pokuta,

logistika dobře byla zmáknuta.