Lázeňský den č. 7
Nemůžu jinak. Musím se k nim vrátit.
Moohomužoženy a mnohoženochlapi. Zdá se, že jsme opravdu genderově vyvážení. Nejsem žádná módní gúru nebožka Františka, ale na tohle se fakt nedá dívat. A konečně jsem pochopila, že dvě pohlaví jsou vážně sakra málo.
Na hlavní lázeňské kolonádní cukrárně to vypadá jako v úschovně kol a nordic walk holí. Pochopila jsem, že kdo nemá kolo, a dokonce nevlastní hůl se vůbec nehodí do lázní. Už jsme jako Číňané, jezdíme na kole naprosto všude. Pokud jsme pěší, bez holí to taky nejde. Dokonce i starší dámy ve slušivých šatech a sandálkách na místo decentní procházky zapichují rázně své hole do dlažebních kostek jako do manžela po padesáti létech a vykračují vpřed.
Sedím u stolečku.
Vedle přicházejí vkusně oblečené dva páry. Mladší a starší. Pán se decentně opírá o rámě své ženy. Je jasné, že potřebuje oporu, a přesto je to krásné gesto, kde on neztrácí svou mužnost a stálé vypadá, že je ochránce své ženy.
Objednávají si palačinky. Žena je svému muži nenápadně kraje na kousíčky a nedovolí, aby snad někdo viděl jeho počínající nemohoucnost. Nechává mu ten důležitý pocit, zůstat i nadále silným mužem. Velice hezké. Zapomněla jsem podotknout. Jsou to Němci.
Naproti si sedá další dvojice. Muž ukazuje jako malé dítě na palačinky Němců a ptá se obsluhy:
„Co to je? To chci taky.“
A já myslela, že prstem se neukazuje.
Vedle je rodina cyklistů. „Těhotný“ tatínek, velmi korpulentní maminka a cvalík synek. Chystají se platit. Vidím cyklistku matku zezadu. Její tělo v cyklodresu se opět velikostně netrefilo. Boky jsou volně zaražené do nebohého ratanového křesílka. Chystají se platit a já se obávám, co nastane.
Už je to tady. Mé obavy se vyplnily. Matka se zvedá a odchází. I s křesílkem. Po malém urputném boji se z něho vysoukává a vydává se vstříc dalším sportovním výkonům.
Je další neděle. Příjezdní den.
Doba, kdy se do lázní jezdilo v jednotné osobě, jak velí slušnost, je zdá se, nenávratně pryč. Dovnitř se ženou velmi různorodé dvojice na týdenní pobyty, neboť nevyužít státní voucher byl by velký a neodpustitelný hřích.
Během posledních dnů jsem očekávala, zda můj pobyt bude prodloužen o týden. Žádost byla zamítnuta. Pozoruji ten mumraj kolem a pochopila jsem, že opět platí „všechno zlé je k něčemu dobré“. A že ono zamítnutí nebylo nic víc než nádherný akt milosrdenství.
Dnes jsem navštívila nejzápadnější město naší republiky. Až Aš. S malou překážkou, ve formě nemožnosti bezpečně odemknout bezpečností zařízení v autě mé spolustolovnice, jsme dorazily na místo. Během krátké chvíle jsme shlédly dvě muzea, radnici, dva kostely a místní market.
U jednoho kostela se jednalo pouze o jeho torzo, u druhého bylo vše v pořádku, včetně varhanní melodie ukončující nedělní mši. Přišly jsme pozdě. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Odpolední procházka městem opět uvrtala mé oči nesprávným směrem. A tak jsem bohužel nezůstala ušetřená pohledem na ženu v černé haleně, černých kalhotách s nohami v bílých ponožkách zaraženými do letních černých sandálků. Na muže v pruhovaném nátělníků a károvaných kraťasech. Na gentlemana v obleku, jehož nohy zdobily sandály. Ovšem největší módní peckou letošní lázeňské sezony se staly na loktech laškovně zavěšeny respirátory. A tohle, tohle už opravdu nemohou překonat ani retro céčka.
U večeře jsem měla tu čest poznat nálet nových lázeňských dám. Jediné, co mě v této souvislosti napadá, zavolat svému dospělému synovi, že pokud jednou budu stejně nevkusná, stejně protivná a stejně otřesná, je nejvyšší čas mě odstřelit.
Dnešní den byl všehochuť. A tak sedím v baru, kde se snažím chytit signál, myšlenky a dobrou náladu.
„…. a víte, co se stalo? … slyším z dálky vyprávění.
„Paní odcházela z pokoje, měla otevřené okno a zabouchly se jí dveře. Tím zabouchnutím odpadly dveře od skříně v chodbě a zatarasily ji dveře vchodové a znemožnily vstup dovnitř….“
Smějí se a nedivím se. V prostředí, kde namísto kabelek se nosí respirátory, na místo vyleštěných polobotek sandály a z restaurace se odchází s ratanovým křeslem na zadku, nic není nemožné.
Neuvěřitelný dovětek – dáma přede mnou si z útrob tašky vytahuje opravdický vějíř a víří vzduch kolem.
A mě nezbývá než výrat. Výrat jako výr velký (Bubo bubo).
A co jiného může Bubo bubo dělat než obligátní „bububu“.