Snídaně s andělem
Eustres, to je to co mě zaměstnává poslední dny. Hlava si jede svou, tělo a duše neposlouchá. Jsem jako ten pověstný lev v kleci. Nejsem schopná se pochopit ani uchopit. Vztek, smutek, zlost, rozjitřelost, něha, tíseň, rozladěnost. Truc. Ano, truc je to správné slovo. Pod vlivem eustresu jsem v zajetí trusu, tedy trucu.
Jeden z nejkrásnějších dnů v životě se blíží.
Dívám se z okna na krajinu nádherně zabalenou v mlze, kterou zatím jemně tam někde v dáli osvětluje vycházející slunce. I přesto, že nic nevidím, přesto vím, že bude nádherný den.
Snídám vajíčka.
Zpozorním. Je tady. Jasně ji cítím.
Nezklamala. Přišla.
Jako vždy, když jsem ji nejvíce potřebovala. Jako vždy ve chvíli, kdy nikdo nebyl schopen mě pochopit. Ani příliš brzy. Ani příliš pozdě. Přišla právě teď. V pravý čas. Cítila jsem ten nádherný pohled, úsměv, obejmutí. Slyšela jsem tu nádhernou nejobyčejnější větu a ono to sedlo.
Spustilo se to ve mně. Vše, co muselo ven. Z nejhlubšího nitra jako vodotrysk vyběhl na povrch neuvěřitelnou sílou několikasekundový osvobozující pláč.
Lusknutí prstů. Zalila jsem slzami celý svůj prostor. Zalknutí v každém vzdechu. Tolik nádherných slz. Pak chvíli poseděly jsem u jednoho stolu a já opět cítila nezapomenutelnou dobrotu tvých dlaní.
Slíbila jsi, že se zítra na tem mumraj přijdeš podívat.
„Promiň, málem jsem zapomněla Tě pozvat“ omlouvám se zamotaná v závoji osvobozujících slz.
„Ale nezapomněla. Copak bych jinak byla tady?“ řekla jsi a byla jsi pryč.
Venku mezitím tam nahoře kulisáci vytáhli tu mlžnou oponu a ukázali o kousek krásy více.
Od jídla se neodchází, já vím – můj anděli. Má babičko.
Jdu dojíst to své vajíčko.