Petrova cesta vlakem
Nasedám do vlaku. Jsem unavený. Zavazadlo mi pomohli dát na horní poličku a příjemný průvodčí mi slibuje, že při vystupování pomůže dát mi ho zase dolů.
Usazuji se u okna a rozmázávám zamlžené okno. Za okny je ponuro, deštivo a chladno. Počasí veselé kopíruje smutný stav mé duše. Cítím se hluše.
Zdravě naštvaný na život. Přesto ho milující. Bojovníkem se člověk nerodí. Bojovníkem se stává. Marná sláva. Ukolébán jako malé dítě pomalu upadám do spánku. Mám rád ten stav mezi realitou a sněním. Ponořuji se, jak do měkké peřiny, je mi příjemně a bezpečně jako v náručí mámy.
Někomu zvoní mobil. Proboha, copak si to ti lidé nemohou vypnout alespoň ve vlaku? Volající je zřejmě neodbytný. Začínám být vážně naštvaný. Zrovna jsem vstupoval do svého snového světa, a do toho ten protivný randál. Navíc má stejný vyzváněcí tón jako já. Sakra, tak to alespoň zvedni. Dochází mi, že je to můj mobil. Sakra, tak to alespoň zvedni, Petře.
"Prosím" štěknu nevrlé, když zahlédnu na displeji rozmazaně cizí číslo. Preventivně, aniž chci cokoliv poslouchat, vše odmítám. "Šmejdi", říkám si, "zasraní šmejdi."
"Ne, opravdu nic nechci, všechno mám, nic nepotřebuji prosím už nevolejte" říkám naučenou frázi a těším se, až uslyším známé a osvobozující -ty-ty-ty-ty-ty…..
"Promiňte", ženský hlas zapichuje se mi přímo do srdce. "To bude asi omyl. Omlouvám se."
"Ne, to vy promiňte", cítím, že o spánku už nemůže být ani řeč. Ten lahodný ženský hlas ve mně v mžiku probudil všechny mužské smysly až to bolí.
"Nezlobte se, že jsem byl nevrlý." Snažím se ze všech sil udržet ten nečekaný hovor, neztratit ho v éteru. "Domníval jsem se, že jsou to ty otravné společnosti, která tak bezelstně a láskyplně nabízejí všechny nezbytné věci pro život, bez kterých nemůže normální člověk existovat. Jsem rád, že nejsem normální" pokusil jsem se o špetku humoru.
Nikdy bych nevěřil, jak může být cesta do Ostravy tak krátká.
S telefonem u ucha smějí se jako pubescent na plné kolo, dokonce se přistihují, jak laškovně měním hlas a vůbec se chovám jako tichý blázen. Jako tichý, starý blázen.
"Kde vystupujete?" ptá se ONA, poté co se dozvěděla, že jedu vlakem.
"V Ostravě. Přesně za 32 minuty bez zpoždění".
"No to je neuvěřitelné. Já zrovna čekám na nádraží na tento spoj a budu vyzvedávat kamarádku."
"Prosím, počkejte tam na mě" žadoním jako mladý kluk o první pusu a nechápu, co se to děje. "Jak Vás poznám?"
"Budu mít zvednutou ruku a budu mávat do okolí" říká má neznámá a já v opojení dokážu úplně sám sundat zavazadlo na zem.
"Ostrava, hlavní nádraží".
Vystupují a zoufalé hledím na plný peron zvednutých mávajících rukou. Jsem zmatený. Chytám se okraje. Okraje postele….
"Prosím, prosím, neodcházejte….. " slyším ještě svůj výkřik ze spánku než se úplně probudím ze svého snu.
Odpovědí je mi jen černočerná tma a ticho všude kolem mě.
Sdílet článek
|
Přidat komentář