NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Lázeňský zpravodaj č. 7

1595348115-nahled-wellness-589770-1280.jpg

Dobré ráno přátele, kamarádi.

Včera jsem byla na individuálním tělocviku. Má milá sestřička, které tajně říkám „Paní krotitelka“ zjistila, že má ve své péči i mou kámošku z pokoje. Minule babičce zatejpovala břicho kvůli správnému dýchání. Slíbila mi, že ji zkusí říct, že u tejpování břicha se nesmí mluvit, může se jen zhluboka dýchat. Tak uvidíme.


Poté jsem si opět byla zmrazit kotník a šlapala jako drak na rotopedu.

Skromně podotýkám, že základna mých fanoušků a místních obdivovatelů roste přímo úměrně jejich věku. V závěru dne se situace prudce zhoršila. Ani nevíme jak, opětovně ocitly jsme se na taneční zábavě. Přiznávám, že jsme nenápadně prošly davem tancechtivých lázeňáků a dokonce nezaplatily ani vstupní poplatek.

Umíte si představit, co to se mnou, bláznem  poctivým dělalo. Trpěla jsem a celou dobu očekávala, kdy mě chytí ruka zákona a za všeobecné hanby budu vyvedena ven. Naštěstí nic takového se nestalo.

V klidu jsme si s Libuškou vychutnávaly své neřesti, ona cigaretu, já deci vína. Další lázeňský švihák na sebe nenechal dlouho čekat. Přisedl k nám starý mládenec, ročník 1949 a snažil se nás tři a půl hodiny bavit třemi tématy: 1) výroba vína na jižní Moravě. 2) zážitky z vojenské základní služby z roku 1968. 3) odbornými elektro informacemi a počtem Hz u kdejakého zvuku.

Upřímně, po hodině Líbě přestala chutnat cigareta a mě vínko. Hlavy jsme měly jako střep, tak jsme utekly na taneční parket, ale zdatný jinoch přiskotačil v mžiku za námi a pokračoval za tónu písně „Holky z naší školky“ v dalším odborném výkladu.

Po další hodině Líbu vysvobodil pozváním k tanci chlapec, kterému jsme daly přezdívku Pionýr. Je to hoch menšího vzrůstu a většího pupíku, nicméně nožky mu kmitají do rytmu hudby ze všech přítomných mužů nejlépe. On sám si říká Tanečník. Pojmenování Pionýr nás napadlo při prvním setkání, když dorazil s barevným šátkem kolem krku a vedle něho měl několik povadlých, za to však oddaných Jiskřiček. Pionýr se na taneční večery vždy zodpovědně "vystajluje", vezme si triko moderního vzhledu a ozdobí ho zlatým, asi 3 kg řetězem na krku. Je opravdu boží. Tak s tímto chlapcem to Líba vytáčela v kole, až se ji málem rozpadly její balarinky, které si tak složila lepila celé odpoledne sekundovým lepidlem.


Když jsem zůstala opuštěně sedět u stolu (elektromontér mezitím odskákal se svou prostatou na toaletu), tu zjevil se u našeho stolu stařík a jal se mě vyzvat k tanci. Při tónech teskné písně jsem vyslechla celou jeho zdravotní dokumentaci, meniskem počínaje a artrózou kolene konče. A taneční večer končil naštěstí taky.

 

Při cestě na pokoj (mimochodem Hanča byla na tanečkách taky a vzala si na to naprosto úchvatný model připomínající hornickou vlajku) nás dohonil náš starý mládenec, ovíněn zcela zapomněl na počty všech Hz světa a sedm pater nám zpíval moravské písně. No Sodoma Gomora.

Při vstupu do pokoje mě již vítala babičky slovy..."ááááááá moje záchrana je tady". Zamotala se chuděra do svého společenského modelu a nebyla schopná se odmotat. Knoflíček byl tak zapeklitě zapnut, že připomínal hlavolam ježek v kleci. Kdybych nedorazila, tak by se ze společenských šatů rázem stála noční košilka.

Málem bych zapomněla na hlavní hřeb dne.

Bábi kolem oběda celá nešťastná začala vytahovat svou zubní protézu a otvírat ústa.

„Vidíte, mám tady ještě jeden původní zub na vrchním patře. Ještě drží a mám ho vždy omotáno drátkem. Jenže… drátek jaksi není:“

„Já jsem tak nešťastná. Určitě jsem ho snědla a teď putuje v krevním oběhu a ohrožuje mě na životě.“

„Prosím Vás, vezměte si tu protézu a zajděte si na ošetřovnu“ poradila jsem ji jak nejlépe odborně jsem dokázala.

Pan doktor byl zběhlý.

„Nic se nebojte, to nic není. Drátek se jistě přirozenou cestou dostane ven.“

Jistota je jistota.

A tak babi řešila svůj problém i s dalšími obyvatelkami jejího věku v ústavu.

Jedna z nich se vesele smála „Opravdu se ničeho nebojte. Já sama svůj drátek spolkla už třikrát“.

Noc proběhla kupodivu v klidu.

Za chvíli mě čeká teplý rašelinový obklad a tudíž Vás, ač nerada musím opustit.

Mějte se, jak chcete, pokud možno pěkně. Klidně mi můžete taky napsat nějaký zpravodaj z domácích luhů a hájů.

Zdař bůh.

 

Sdílet článek | Přidat komentář

Komentáře