poezie

Jsem stopařem na Tvé životní cestě.

Projíždíš kolem.

„Zastavíš ještě?“

Zachycují Tvůj pohled do zpětného zrcátka.

Třeba se v cíli natáčí pohádka.

Zařazuješ zpátečku za zvuku kapek deště.

Otevíráš mi dveře v cizím městě.

A já opatrně vstupuji do tepla tvého vozidla.

Cítím, jak z náročné cesty chladná mám chodidla.

Jak pes z útulku choulím se v suchu.

Ostražitě koukám na tvou ruku.

Některá hladí, laská a hřeje.

Jiná však občas se chvěje.

Na váhách láska či beznaděje?

Tak nějak oba vystavujeme se hazardu.

Jsme lidská štěňata, opět na startu.

Uprostřed chodníku se zakloněnou hlavou

myšlenky mé volně si plavou.

Uprostřed města, uvnitř sebe.

Vločky mě líbají, sníh trochu zebe.

Cítím to tak nějak z vnitra.

Zvláštní to den bude zítra.

1202 2021 netypická zpráva.

Stejné zleva či zprava.

Zdá se, že zítra se něco přihodí.

Třeba se někdo narodí.

A jiný odejde tam, kde návratu není.

Život se občas … mění.

Uprostřed chodníku s hlavou mezi vločkami sněhu.

Stejně jako včera

i dnes hledám něhu.

Stejně jako včera i dnes obejmout chci Tě.

Mé vnitřní dítě.

V zájetí kouzla celá se klepu.

Sněhová vibrace topí se v plamenech

mého srdečního tepu.

Na chvíli, kdy se něha zmátoří.

spojili nás naši operátoři.

Zahajujeme společnou noc, snovou.

Fantazií omotaná do spletitosti

Tvých bosých nohou.

Propletená v copáncích Tvého hříšného objetí.

Sami spolu navždy prokletí.

Tvůj hlas zahájil svou plamennou dráhu.

A já přes veškerou svou snahu

nejsem schopná ukočírovat svou vláhu.

Oba zavlažení - vážně

nevíme, co vlastně

přinesou nám naše vášně.

Cinkot zvonku.

Cítím se jak nešťastný pes na obojku.

Z pětky přeřazuji – dávám dvojku

a jdu podívat se na nezvaného hosta.

Tam opilý soused.

Věc jednoduchá, prostá.

Tlačí se ke mně, prý na dvojku vína, lahodného moku.

Marnost Té chvíle přemohla mě trochu.

Odmítám a zavírám své dveře.

Dnes, jak zdá se – všichni jsme bez večeře.

Aniž bych tak nějak chtěla

mám blokádu celého těla.

V noci tiše řeklo mi nebe.

"Nemohu se postavit.

Za Tebe."

A tak chodím od čerta k ďáblu.

Zbytečné je připoutávat se k mádlu.

Dokud v sebe neuvěřím,

vždy znovu a znovu padnu.

Rok.

Přišla jsem na to brzy.

Rok chyběly mi slzy.

Zachumlaná v sobě, jak v chlupaté dece.

Uvolnilo se to ve mně, přece.

Kanou…

Jedna po druhé pleskají na hranu stolu.

Jsem šťastná, že jsme zase spolu.

Já a mé slzy, tak důležité pro mě.

Schované ve mě jako v rodném domě.

Budík hlásí hodin pět.

Vítejte, slzy, vítejte zpět.

Já vím, Bože, že jsme u zkušební komise.

Pane předsedo. Sluší Vám to. Velice.

Já vím, Anděli strážný můj.

Já vím. A proto prosím – při nás stůj.

Není Ti teď veselo – já vím, můj příteli.

Sklízíme, co jsme zaseli.

Vidím a vím.

Za námi, za všemi

…. stojí stín.

Myšlenka v mé hlavě probleskla.

Stín nikdy nevznikl by bez světla.

Kde je stín už dávno světlo je.

Říká se tomu – naděje.

Jsou dny, kdy ticho noci protíná můj pláč.

Slyším Tě, Bože, jak říkáš „není zač.“

Jsou dny, kdy ticho noci protíná můj smích.

Slyším Tě, Bože, jak říkáš „dík“.

Neprospané. Unavené.

Promilované. Zatracené.

Jednou, dvakrát, po páté.

Zamýšlené, zasněné, vysmáté.

Noci, dny, myšlenky i činy.

Hoď kamenem Ty, kdo jsi jiný.

Cítím, jak objímáš mě za to, že jsem svá.

Dnes v noci říkám Ti, Bože, „buď vůle Tvá“.

Kombajny zavřely své světelné oči. Mlčí.

V mých představách tančí máky vlčí.

Kapkami touhy poblázněná.

Na nástěnce dnešní noci přišpendlená.

Vůně sklízeného obilí.

Vláčně láskou opilí.

Na strništi života našlapujeme po špičkách.

Skrytí tajně v něžných uličkách.

Na špičce jazyka cítím mango.

Tančím s Tebou hříšné tango.

V záklonu

jemně

nadzvedávám oponu.

Bílá stěna do běla mlčela.

Den chýlil se do šera.

Najednou uprostřed místností

rozlila se jako „nivelačka“

            ……  h r a č k a …..

            ……. něco hravého – pěkného - milého……

Ach, Bože

Zase se směješ.

Dobrá tedy.

Zkusím napsat to jinak. Znova.

Volit jiná slova.

Najednou uprostřed místnosti

někdo rozlil nivelační hmotu

            bez bonmotu.

            ……… samotu ……