NEPŘEHLÉDNI
Milý čtenáři. Dovol nám oznámit, že jsme včera byly slavnostně pokřtěné. Pokud by jsi chtěl Zavolat mi včera a nebo se dozvědět Co v kartách nebylo, není nic jednoduššího než si nás koupit. Zájemci, prosím pište na hanlen@hanlen.cz.
NEPŘEHLÉDNI
Téměř na rok přesně plánuji další křest. Pevně věřím, že tentokráte to vyjde. Už se na Vás moc těším.
NEPŘEHLÉDNI
Prvotina básníček je na světě. Křest byl připraven na podzim 2020. Z téměř neznámého důvodu nevyšel. Nevadí. Pevně věřím, že vše je vždy přesně tak, jak má být a všechno zlé je k něčemu dobré. I když v tu danou chvíli ještě nevíme důvod. :) A tak nezbývá než začít poctivě pracovat na další knížce ... a věřit v další křest. Neboť víra a naděje nás posouvá vždy dál. :)

Archiv | Listopad 2021

1637094151-nahled-heart-gdb656972a-1280.jpg

„Hele, Anděli, co má tohle znamenat?“

Směješ se. „Proč tady chodíš jako lev v kleci?“

„Chodím, no. A vůbec. Neodpověděl jsi mi na mou otázku.“

„Ty mi na mou taky ne“ máš okamžitou odpověď.

 

„Tak dobře“ vzdávám to.

„Chodím tady nervózně a vztekle, protože jsem mimo. Jsem nešťastně šťastná a šťastně nešťastná, víš?“

„Ale nepovídej. A jakpak to?“ tváříš se udiveně a potutelně se přitom usmíváš.

„No sakra….“ začnu…

„Sakra?“ zvedáš významně obočí.

„Dobře, dobře. Sakra se Ti, setsakra nelíbí, já vím“ snažím se uklidnit.

 

Usedám na zem naproti Tebe.

„Anděli, proč jsme se potkali?“

„My dva?“ děláš ze sebe nechápavého.

„Ale ne MY dva, ale MY dva“ důrazně vysvětluji, co Ty víš už dávno.

 

„Protože, jak moc dobře víš, měli jste si dát lekci. Slíbili jste si to. Už dávno.“ Odpovídáš mi trpělivě jako malému dítěti.

 

„Jenže, jenže…. Já nechci nikomu ubližovat“ vzlykám jako malá holka.

„Ale ty přece neubližuješ. Ty pomáháš.“ Odpovídáš a nechápavě na mě koukáš.

 

Díváme se spolu do očí.

Já a můj Anděl.

 

Ano, občas opouštíme ty, co milujeme.

A Ti, co milují, občas opouštějí nás.

Proč?

 

Protože naše cesty jsou klikaté a každého z nás mají dovést k jinému cíli.

K tomu jedinému správnému.

A kdybychom se neopustili, nikdy – ani jeden z nás – bychom tam nedošli.

 

Kdysi dávno jsem opustila já. Bylo to před čtrnácti léty. Bylo to tak těžké. A přitom jedno z mých velmi správných rozhodnutí. Opouštěla jsem ve jménu lásky. Zdá to pochopil i on, dodnes netuším.

 

Uplynulo spousta let. A znovu jsem opustila ve jménu lásky. Neboť milovat dál už nešlo.  I srdce má své hranice. Vím, nečekal jsi to, ale já Tě opustila právě proto, že jsem Tě příliš milovala. A Ty? Naučil jsi mě to, co nikdo jiný. Naučil jsi milovat mě samotnou. Vážit si sebe sama a mít svou sebeúctu. Bylo to tak krásné, šílené, smutné a nezapomenutelné.

 

Nikdy nezapomenu, jak jsem ten den, kdy jsem Ti řekla, že chci všechno nebo nic, ten den, kdy jsem překonala sebe sama, stála večer před zrcadlem v koupelně. Slzy mi tekly po tváří a já nevěděla, zda ještě někdy téct přestanou. Dívala jsem se sobě sama do utopených očí a šeptala si: „Když jsi dokázalo tohle, dokážeš už naprosto vše. Dnes, dnes jsi pokořila své hranice. Dnes jsi pochopila, jak moc jsi silná.“

 

 

„Je podzimní večer“ začínám nenápadně své vyprávění.

„Já přece vím“ odpovídáš mi s andělským klidem.

 

„Víš, co Anděli?“ zeptám se.

„Copak?“

„Víš, že dnes je zvláštní den?“

„Proč?“ nakloníš hlavu.

 

„Protože, dnes jsem viděla, jak opět sněží listí.“

„Aha, chápu“ bereš mě do náručí svých andělských křídel.

„Dny, kdy sněží listí, opouštíme ve jménu lásky ty, co milujeme. Protože každý jdeme k cíli jinou cestou…“

 

Přikrýváš mě dekou, otíráš slzy a šeptáš dobrou noc.

Ochranitelsky usedáš do rohu mé postele a víš, že ráno, ráno bude o trošinku lépe.

 

Ukvapené závěry ani Anděl nedělá.

Neboť ráno, moudřejší je večera.

Sdílet článek | Přidat komentář
1637095737-nahled-autumn-ged695057e-1280.jpg

Dny, kdy listí sněží na pohádkovou zemi

jsou právě ty, kdy v horku zima je mi.


Dny, kdy sněhová peřina s tou listovou se mísí,

jsou chvíle, kdy radost se smutkem potkali se kdysi.

 

Dny, kdy sněží listí na Tvá holá ramena.

 

Dny, kdy víš, co tohle všechno znamená.

 

 

Tam, ohnutá v listové hromádce.

Tři kaštánky v dlaních jako v pohádce.

 

Hledáš kompas, který zavede Tě k majáku.

 

Tam, možná v oprýskaném baráku.

 

Tam, možná mezi vysokou trávou a vůni pečícího chleba.

Tam, kde slov, není třeba.

 

Spí ta, kterou každý hledá.

 

Láska, která voní kapradím.

Láska tam, kde ji zasadíš.

 

 

 

Sdílet článek | Přidat komentář
komentáře: 0 | poezie / Nová tvorba | publikováno: 16.11.2021